V období gotickém ustupuje nástěnná malba do pozadí před malbou na skle. Výjimku tvoří dřevěné a dřevohliněné stavby, které bývaly pravidelně omítány a dále malovány nejen z hlediska estetického, ale na ochranu před mechanickým poškozením a požárem. Na fasádách domů se objevuje iluzivní, nejčastěji malované kvádrování, napodobující ideální „katedrální“ styl. Mezi další druhy uplatňované iluzivní výmalby patří např. vymalování „kamenných“ klenebních žeber nebo barevná plošná malba, imitující vzhled mramoru. V pozdní gotice přichází do módy velmi oblíbené šablony, kde se uplatňují hlavně realistické rostlinné motivy, ale i figurální motivy. Dřevěné stropy interiérů bez kleneb byly potom opět zdobeny hlavně pomocí šablon a tento v gotice zavedený způsob si podržel oblibu v různých společenských vrstvách převážně obytných interiérů až do 20. století.

Rozvoj nástěnného malířského umění je završen v období renesance, která bývá označována jako období tzv. omítkové architektury. Výzdoba stěn už se týká ve velké míře i měšťanů a bohatších venkovanů. Vykrajované štíty domů a arkády jsou zdobeny freskovou malbou, prováděnou anorganickými pigmenty na čerstvou vápennou omítku. Trvanlivost malby je zaručena spojením krystalků uhličitanu vápenatého se zrnky pigmentů. Asi nejznámější renesanční úpravou fasád domů je sgrafito. Klasické sgrafito vzniká nanášením dvou vrstev omítek, přičemž horní světlejší se za vlhka proškrabává do požadovaných obrazců. Mezi motivy jsou nejčastější rostlinné ornamenty, figurální (hlavně biblické a mravoučné) motivy a také iluzivní „psaníčkový“ ornament. Mezi nejlépe dochované městské organismy patří historická centra měst Telč, Slavonice, Prachatice, Český Krumlov a dále také četné zámky, radnice, aj. Obytné interiéry jsou někdy také zdobeny freskami a sgrafitem, objevuje se také dřevěný deskový malovaný obklad – tzv. táflování. I v prostších obydlích se objevuje bohaté malování dřevěných stropů, hlavně rostlinnou ornamentikou. Objevuje se textilní obkládání stěn látkovými tapetami a tkanými gobelíny.

Období baroka je neseno v duchu iluzionizmu. V interiérech převažují světlé nátěry stěn s barevnou výmalbou zejména v honosnějších stavbách. Nástěnné malby tvoří celé pohledové kompozice – např. krajiny, altány, ale i lidské postavy; iluzivně jsou na stěnách vymalovány oltáře, iluzivní prostory jsou vytvářeny v kupolích kostelů. Mistrem nástěnné malby v českých zemích, který vyzdobil řadu církevních i světských staveb byl Václav Vavřinec Rainer (1689 – 1743). Hlavními znaky barokní ornamentiky jsou pohyb a naturalismus, silná je touha po efektech a rozpohybování prostoru. Jako motivy se objevují květinové koše, rohy hojnosti, prapory, škrabošky, atd. Od poloviny 18.století bývají pod omítku skrývány i stropní trámy a k povrchu stěn se tak opticky připojuje i strop. Také na fasádách se objevuje výrazná barevnost, nejčastějšími barvami jsou červená, bílá, růžová, šedomodrá a žlutohnědá, které pokrývají v různých kombinacích části ploch stěn, vytvářejících iluzivní členění stěn. Větší trvanlivost odstínů bývala dosahována i přimícháním barevných pigmentů přímo do omítky.

Přes rokokovou barevnost a okázalé zlacení interiérů se móda nástěnného malířství ve střízlivějším klasicismu vrací k antickému umění, vzorem pro výmalbu honosných, zejména empírových interiérů, jsou staré pompejské malby, znovuobjevené při prvních archeologických vykopávkách. Užívají se i stylizované květinové ornamenty. Přesto význam nástěnného malířství poněkud klesá v souvislosti se vzrůstající oblibou závěsných obrazů. Definitivně mizí pohledové dřevěné konstrukce, zakázané zákonem z roku 1816. Exteriéry také čerpají ze střídmější barevnosti. Pravidelná je kombinace bílé a další doplňkové barvy – nejčastěji okrové, modré nebo šedé. Objevují se datovací nápisy, barevné niky a lemy.

Pokus o obnovu slávy výpravného nástěnného malířství nastal v době romantismu, který ruku v ruce s historismem sahá po starých románských, gotických i renesančních předlohách. Budovy jsou typické barevným oživením fasád, které obsahují barevné kombinace, podtrhující členění stavby – výrazné sokly, parapety, šambrány, aj. Objevují se opět i sgrafita. Pro dosažení extrémně bílých povrchů se už od 1.poloviny 19.století užívala hojně sádra. V interiérových výmalbách se pravidelně uplatňují šablony a také nově dekory válečkové. Barevná historizující výzdoba končí nástupem secese a moderny na počátku 20. století, i když starší tradice dlouho přetrvávají zejména ve venkovském prostředí.

Za poslední „zdobný styl“ bývá označována secese. Odmítá pseudoslohové projevy romantismu a přichází se záplavou stylizovaného rostlinného dekoru. Přetrvává tradice štukové výzdoby na omítaných plochách a výrazné barevné akcenty. Monumentální nástěnná malba vývojově končí a nadále se využívá pouze minimálně.

V moderních stavbách se obecně projevuje trend přísnější materiálové barevnosti, vystupňovaný v období „bílé“ konstruktivistické a funkcionalistické architektury.

V současnosti odeznělo strohé minimalistické období, alespoň co se barevnosti stěn týče. Velmi oblíbenými interiérovými i exteriérovými barvami jsou všechny odstíny žluté, okrová, oranžová, meruňková, růžová, hnědá, žlutozelená, zelená a modrá v různých kombinacích. I nadále jsou hlavní součástí vodou ředitelných interiérových i fasádních barev přírodní hlinky. Pro vysoký stupeň bělosti bývá do barev přidáván BaSO4 (siřičitan baričelý). Moderní malířské barvy jsou otěruvzdorné, nanášejí se zpravidla válečkovou metodou, štětkou nebo na velké plochy vysokotlakým stříkáním.